..Pěkně prosím o komenty / hodnocení :) - píšu pro Vás, takže to děláte tak trochu i pro sebe... ;)
------------------------
Sídlo Brannickových. Dost vznešený název na to, že tu bydlíme čtyři. Máma, teta, sestra a já.
Ráno jsem vyskočila z pstele, narazila si patu, vklopýtlala do koupelny a už tradičně se vyděsila pohledem do zrcadla. Po ranní očistě seskáču po schodech do jídelny a s knížkou Jako zabít ptáčka vedle misky zhltnu müsli s jogurtem. Spěchám - mám práci. Před nějakou dobou jsem objevila něco, co mě přimělo dobrovolně uklízet v "pracovně". Co?
Začnu takhle.. Jak už jsem říkala, na našem pozemku se nenajde žádná osoba podobného věku, která by byla ochotná mě poslouchat. Jenže jednou jsem utírala prach na rámu čehosi přikrytého hadrem a doslova na mě vykouklo podivné zrcadlo. odráží místnost, ale je tam něco navíc. Někdo. Muž.
Pochopte - takovou příležitost (hučet do někoho, kdo se nemůže bránit) jsem si nemohla nechat ujít. A tak se - ne zrovna dobrovolně - stal mou vrbou. Nikdy se nepohnul, nikdy neodpověděl. Ale vidí.
Dneska na mě čeká bedna se zápisky o našem domě. Proměny během času, počet dveří a oken, rodokmeny. Zabrala jsem se do toho tak, že jsem zapoměla odkrýt zrcadlo. Včera se nedělo nic tak zajímavého, aby to nemohlo počkat.
Ta lejstra s hromadou dívčích jmen mě začala deptat asi až po deseti minutách. A čím jiným, než absencí mužských členů klanu? Povzdechla jsem si a chtěla si postěžovat muži v divném kabátě, ale oči se sekly na kusu látky. No co, to počká, řeknu si a hrabu dál.
Vykoukne na mě kniha s deskami pokrytými látkou nyní už nedefinovatelné barvy a šitou vazbou. Soupis, hlásají hrdě rozmáchlá ozdobná písmena nadepsaná na prvním listě.
Právě ta stručnost probudí mou zvědavost a tak zalistuji nažloutlými stránkami. Abecední seznam všemožných věcí - zbraní, nábytku, lahviček s lektvary, svitků, knih a obrazů. Až po chvíli mi dojde, že všechny ty věci jsem už viděla doma. Přejdu k rejstříku a očima bloumám po papíře.
Oči se mi zarazí a podvědomě vrátí zpět. Torinovo zrcadlo? Nalistuji danou stranu a strnu. To ne. Bezděky zalítnu očima k zakrytému rámu, ale okamžitě se napomenu. Může to být jakékoliv zrcadlo v tomhle domě. A máme sklep, ale přesto nenajdu odvahu strhnout z něho deku.
Zasunu bednu pod skříň, čímž vyplaším pavouka, který se mi prožene pod nohama. Cuknu sebou a vyjdu ven. Potřebuju se něčím odreagovat a tak se vydám na hřiště. Nečekejte houpačky a kolotoč. Počítejte s hvězdičkami před očima.
Popadnu luk a vyběhnu k terčům. Nikdy jsem nebyla nějak hodně dobrá, ale vždycky mě to bavilo. Postavím se bokem, rozkročím nohy, vytáhnu šíp z toulce u boku (nejsem zvyklá nosit ho na zádech), vydechnu a nadechnu se.
Nasadím šíp na tětivu, posledními články ukazováku a prostředníčku se zapřu o spletenec tenkých vlákýnek, celou dobu pozoruji cíl, natáhnu - a pustím.
Střela je dobrá - rovná a prudká, ale nezabodne se do středu. Dvacet čísel od něj. Trefím se až pátým nebo šestým, ale soustředím se jen na střelbu - a to jsem potřebovala.
Ale Torin mi z hlavy nezmizí. Vzpomenu si na něj u večeře a do pusy se mi vrátí natrávený rohlík.