Zrcadlo 2

"Víš, tak jsem si říkala.." Povytáhne jedno zrzavé obočí a já okamžitě ztratím odvahu.

"Ták?"

"No.. Co je zač to zrcadlo v pracovně..?" Matčin výraz se změní, začne se opravdu soustředit.

"Torin? On něco říkal?"

"Ne, jen..."

"Aha," řekne máti opět nesoustředěně a dál se věnuje jídlu.

Pak mi to dojde. "On mluví?"

Zvedne hlavu a odhrne si vlasy z čela. "Ty sis nevšimla? Pracuješ tam docela dlouho.."

Jediné na co se zmůžu je "Fajn."

Šťouchám lžičkou do hrášku z konzervy a v hlavě mi šrotuje. Popravdě - přemítám, jak se vykroutit z povinné půlhodiny u stolu s celým klanem čítajícím čtyři lidi.

U stolu je nepřirozené ticho a tak se otočím na Finley, která má ovázanou ruku.

"Prosakuje ti to," řeknu na oko znechuceně při pohledu na zakrvácenou látku. Ne, nevadí mi krev. Jsem Brannicková a když se člověk narodí s takovým příjmením, nese si s tím i nějaká očekávání, která radši plní alespoň navenek.

Sestra jen zahučí a cpe se dál.

Něco mě napadne a nasadím nemocný výraz. V jídle se šťourám ještě zhnuseněji a unaveně přivírám oči.

Teta Mercerová se na mě zadívá a šťouchne do mamky.

"Je ti špatně?"

Znaveně kývnu.

"Půjdu hlídat místo ní," nabídne se teta. Nechápu to, protože si moc nerozumíme. Slabé slovo.

Vděčně se na ni podívám a ona mrkne. Nevím jak, ale musí tušit, že mi ve skutečnosti rozhodně není zle.

--

Čtu si za svitu baterky. Dalo by se říct, že je to plýtvání, protože doma nemáme moc knížek, které by mě zajímaly, ale potřebuju něco dělat. Když postupně zhasnou všecna ostatní světla v domě, chvíli počkám a pak se po špičkách vykradu z pokoje. 

Baterka nakonec zůstane zhasnutá - dům znám lépe, než jsem čekala. Když za mnou zapadnou dveře pracovny, ulehčeně si povzdechnu a postavím se čelem k rámu. Opatrně poodhrnu závěs a zadívám se na muže před sebou. Sedí napůl shroucený na židli a hlavu má opřenou v dlaních. Spí, napadne mě, a zkoumám ho. Je to poprvé, co ho vidím v jiné pozici.

Pak zvedne hlavu, otevře oči

                                                    a mrkne.

Donutím se okamžitě necouvnout a chvíli si zíráme do očí.

Po nějaké době se otočím a přitáhnu si židli. 

"Proč mlčíš? Ticha už bylo dost, ne," ozvu se po chvíli a nakloním hlavu.

Nic.

"Nemám ti to za zlé. Jen tě nechápu," pokračuju a dál na něj upírám zrak.

Ve tváři má trochu vyděšený, trochu zvídavý výraz.

"Takže pořád nemluvíš? Budeš se dál tvářit, že jsi jen obraz?"

Neodpoví a já si povzdechnu. "Takže kvůli tomuhle jsem tetu poslala na hlídku? No nic, když už jsem si získala čas, půjdu si lehnout," mumlám si pro sebe.

"Promiň. Nebude to jako dřív. Už ne," řeknu místo pozdravu, zvednu se, potichu zasunu židli zpátky ke stolu a odejdu.

V posteli mě po chvíli přemůže spánek a noční můry začnou vylézat ze skříně. Probudím se zpocená o pár hodin později, peřina leží na zemi a polštář mám u nohou. Počkám, než se mi zpomalí tep a vstanu. Ustelu postel - o spánek a děsné sny už nemám zájem.

Dotáhnu se do koupelny a vlažnou vodou ze sebe smývám pot. Užívám si pocit tekoucí vody na těle a snažím se přesvědčit, že spolu se špínou jsem spláchla i starosti. Nepomáhá to.

Asi po čtvrt hodině vylezu ze společné sprchy a popadnu ručník, který si kolem sebe omotám. Vyčistím si zuby, opláchnu obličej - všechno dokonale pečlivě, je moc brzy na to, aby někdo stál před dveřmi a chtěl mě vyhodit.

Zvednu jeden roh osušky a otřu si obličej. Pak zamrkám a tím samým gestem mi odpoví osoba v zrcadle. Muž.

Okamžitě si spustím lem hrubé látky zpět na nohy.